Červenec 2014

Ptáci se vždy po zimě vrátí

26. července 2014 v 19:30 | Eliška Poníková |  Hnízdo
Salve~
Ano. Vrátila jsem se. Protože... Eh... Se mi stýskalo. Vzdala jsem se svého snu a všeho co mám ráda jen ze strachu, že dovolím nahlédnout jedné osobě do své mysli. Osobě, která mne zná celý život, ale přesto sotva ví, kdo doopravdy jsem. Možná jsem se bála, že mě za to bude odsuzovat, nepochopí mě, nebo prostě pozná mé slabé stránky. Také jsem se bála spolužačky, která sem krátce před skončením blogu začala chodit. Bylo by prostě nebezpečné, nechat ji číst mé články. Bylo pro mne velmi důležité, aby se to nestalo, neboť by mi to v budoucnu nepřineslo nic dobrého. Nikdo z mého světa nesmí znát mé pravé já. Protože jsem osoba sedmdesáti tváří. A je pro mne nesmírně důležité, aby všech mých sedmdesát tváří poznali jen vyvolení lidé. Nepraví by mi totiž mohli všechno tohle vzít...

Zkrátka a dobře chybělo mi nějaké hnízdo, útočiště, kde bych se mohla vylívat ze svých pocitů a nálad. Kde bych věděla, že jsem v bezpečí a kde mne neohrožuje nic, ani já sama. Sice jsem měla ještě jeden blog, a ač mi poskytuje klid a pohodlí, necítím se v něm tak úplně... Kompletní. Scházelo mi mé vlastní zázemí, šílené místo, kde mě všichni akceptují a rozumí mi, kde mohu sobecky litovat sama sebe nebo líčit příběh o tom, jak jsem jako malá spláchla do záchoda svoje imaginární křečky (a to je pravda). Prostě místo kde se mohu chovat jako naprostý idiot a všichni mě i tak budou mít rádi takovou, jaká jsem. Kde můžu být spontánní a svá. Vy všichni jste mě před třemi roky vzali mezi sebe a naučili mě toho nesčetně mnoho. Nesoudili jste mě.

Tohle je pro mě prostě víc než jen blog. Má pro mě neuvěřitelnou hodnotu a hodně pro mě znamená, stejně jako přátelé a velké zkušenosti, které mi přinesl. Tady jsem se naučila být svá, otevřít se, psát... Všechno, co ve skutečném životě udělat nemůžu, protože bych byla prostě jiná a divná, zatímco tady je to úplně normální. A i když jsem se chovala jako naprostá sebestředná blbka, vy jste mi porozuměli, pochopili mou bolest a pomohli mi.
Možná jsem neměla nejlepší přátele ve fyzickém okolí... Ale rozhodně jsem je měla na blogu. Protože před pravými přáteli se nemusíte přetvařovat. Milují vaší pravou tvář, ať už je jakákoliv.

Teď jsem tady, hrdá, odhodlaná o mé hnízdo bojovat. A už ho nehodlám znovu opustit. přece jen, ptáci se vždycky vrací po zimě, ne?


Starý komentář od Duhovky, u článku kde jsem oznamovala svůj konec (už je smazaný).